středa 30. března 2016

Naše lifestyle focení

Jedna z věcí, na kterou jsem se po nastěhování do nového domu moc těšila, bylo naše první focení doma. Jak jste si asi všimli, na fotkách si celkem zakládám. Máme jich stovky, ne-li tisíce, vlastně bez foťáku skoro nikam nevyrážím. A k fotografům chodíme celkem pravidelně.

Vždy jsem si moc přála lifestyle focení. Jde jen o to pozvat si domů fotografa, který vám opravdu sedí a který zdokumentuje to, jak to u vás doma vypadá. Ne interiér, ale vás jako rodinu.
A tak jsme se váleli po posteli, četli pohádky, pochutnávali si na raw dortu (jediný, komu nechutnal, byla Adélka), smáli se a tulili a tohle z toho vzniklo.

Z fotek mám velkou radost. Jsou přesně takové, jaké jsem si je představovala. Fotila nás Magda, kterou tímto jako fotografku moc doporučuju. Už jsme se s ní s Adélkou byly loni v létě fotit ve vinohradě, takže to nebyla naše první zkušenost a taky určitě ne poslední.

















 A jakému focení dáváte přednost vy? V ateliéru, přírodě nebo doma?

Z.

pondělí 28. března 2016

Projekt pokoj pro hosty

Náš dům má 4 pokoje a kuchyň. Všechny místnosti jsou kompletně zařízené tak, jak jsem chtěla, s tím čtvrtým, který je určený jako pokoj pro hosty, jsem si pořád nevěděla rady. V současnosti je tam jen počítačový stůl a postel a návštěvy, které u nás spí, většinou říkají, že to bohatě stačí, že nic víc člověk nepotřebuje. S tím určitě souhlasím, ale pořád jsou to pro mě jen 4 bílé holé zdi se základním nábytkem, což se mi nelíbí. Pořád jsem si lámala hlavu, jak tento pokoj pojmout tak, aby každý, kdo do něj vejde, řekl, že se tam cítí krásně. Pořád jsem přemýšlela nad barvami, nad tím, jak tento pokoj oživit a zároveň zachovat celý koncept domu a pak mě to napadlo. Pokoj bude béžovo-bílo-růžový. Růžovou barvu mám moc ráda a je zvláštní, jak moc má tato barva odpůrců. Myslím si ale, že když se používá s citem a vkusně, vypadá krásně. Nejen na oblečení, ale i v interiéru.
 
Taky jsem se rozhodla pro tapetu. Nikdy v životě jsme nic netapetovali, muž mi to hodně dlouho rozmlouval,ale nakonec jsem si ji prosadila. Chci ji jen na jednu stěnu za postel a těším se na to, jak krásně pokoj oživí . Asi 14 dnů jsem po večerech vybírala tu pravou, zabralo mi to opravdu hodně času, nakonec jsem vybrala tuto. 

středa 23. března 2016

Taková obyčejná středa

Nejsem typ matky, co by neustále bombardoval okolí haldou spokojených fotek mě a dcery a tlacháním o tom, jak jsou všechny naše dny báječný.
Některý dny totiž stojí za to. A kdo říká, že se celou dobu rodičovské dovolené nese na růžovým obláčku, tak kecá.

Náš den dnes začíná v 5:55, kdy se Adelína budí. Muž si už přestal natahovat budík do práce, na co, když ho vzbudí dcerka tím, že mu do ucha křičí v pravidelných intervalech "Tátooooo, tátooooo". Vydrží to dělat pěkně dlouho, volání na hlavu rodiny vystřídá hlasité "Mňam!", což je signál k tomu, že někdo z nás musí neprodleně vstát a jít nachystat snídani. Dělám, že tu nejsem, hlavu si schovávám pod polštář a zachumlám se do peřiny až po uši (Áďa to dělá taky, tak co), takže muž vstane, posadí dceru do židličky, dá ji jogurt (ano, jogurt po ránu, nic jinýho nechce) a jde si chystat snídani pro sebe. Adél se hlasitým plácáním do hlavy domáhá toho, aby jí pustil Králíky z klobouku, poslední dobou si na na nich ujíždí.

Po chvíli slyším z kuchyně zoufalé "Mámooooooo, mámooooo", znamení, že musím vylézt. Sedám si na sedačku, přijímám čaj a v duchu si říkám, proč probůh musíme vstávat tak brzo.
7:00 dávám si své první kafe, mám pocit, že jsem vzhůru snad věčnost a přitom je teprve 7 hodin.

Dceru poslední dny trápí nemoc, den ode dne je to lepší, ale dnes fakt neměla svůj den. Odpadávají nám tedy veškeré možné kroužky, passé jsou i procházky a tak se snažím vymyslet super zábavnej program, abychom nějak „zabily“ čas do doby, než přijede táta, který je momentálně středobodem Ádina vesmíru.

Všechny knížky máme přečtený 1000x, hračky ji moc nebaví, z plastelíny už mám barvený ruce. Nakonec volím zábavu formou uvař, ukliď, funguj. Otázkou je, kdo z toho těží víc. Stihnu udělat domácí listový těsto (zítra má totiž dojet tchýně, tak ať si smlsne a pochválí mě, když sama nepeče), uvařit polívku i hlavní chod, umýt okna, když je tak hezky (původně jsme to odkládala, až nám udělají fasádu, ale už se na to nedalo dívat), vytřídit Ádino oblečení, nafotit ho, hodit na bazar. Jen tak mimochodem mě napadne zkontrolovat zásobu vína, jistě mi dáte za pravdu, že rodinné návštěvy jsou někdy velký nápor na psychiku, je ho tam dostatek, což mě lehce uklidní. Většinu věcí dělám s Áďou na zádech, když si ji totiž asi 2 sekundy nevšímám, se srdceryvným pláčem za mnou doběhne, ať ji okamžitě pochovám, takže je v šátku a je klid. V době oběda je navařeno, naklizeno, mám ze sebe radost.

Nenechám se vyvést z míry, když mi Adelína bojkotuje oběd. Nechce nic jíst a hází po mně kousky těstovin. Odmítá rajskou polívku, kterou já miluju a nechápu, jak ji nemůže chutnat. V duchu počítám do 10, pomáhá to jen trošku.  Nenechám se vyvést z míry ani tím, že ji nemůžu posadit ani na linku, abych dala nádobí do myčky, protože řve jak kdybych jí zase nutila tu rajskou. Proč jsem si vždy myslela, že děti, který skolí rýmička a kašel prostě leží a odpočívají?

Vidím, že už je unavená, navážu si ji do šátku, do 5 minut spí, přendávám do postele a samou radostí mám chuť si povyskočit radostí:-)
V hlavě mám tisíc myšlenek, co vše potřebuju zařídit, komu odepsat. Doba, kdy dítě spí, musí být využitá na maximum, ani jedna minuta nemůže být promarněná. Odepisuju řemeslníkům na poptávku pergoly, objednávám závěsy do ložnice, kupuju Ádi jarní čepici, píšu mamce a muži, volám babičce, odpovídám na maily, když najednou z chůvy uslyším „Mamiiiiii“. Spí teprve půl hodiny. Takže káva nedopitá, odbíhám do ložnice a utěšuju Áďu, že přece malá Anitka, co bydlí naproti taky spí a že s takovou se nikdy nevyléčí. Za chvíli to zabírá. Vzhledem k tomu, že je kolem mě omotaná jako had, je takřka nemožný prchnout, takže si dávám krátkýho šlofíka spolu s Áďou.

Budíme se o půl druhé, do doby, než dojede táta, zbývají ještě 3 hodiny. Neuvěřitelně dlouhá doba. Dělám 3 záviny a téměř přesně v momentě, kdy je dávám do trouby, volá muž, že právě mluvil s jeho mamkou a jen ho chtěla upozornit, že vyřadila lepek, tak jestli jí můžeme koupit něco spešl, co by mohla jíst. Hmm, vzhledem k tomu, že nejí nikdy skoro nic, co uvařím, jí menší porce jak 20m dítě a štrůdly si teď můžu sníst sama, mám z toho radost.

Mezitím mi píše známá, že by mě opět ráda měla jako model na kadeřnickým školení, jestli chci být zase blondýnou. S radostí přijímám a těším se jak malá.

Odpoledne uteklo jako voda. Stihla jsem asi 5x zapnout ruční vysavač a vysát drobky a bordýlek, 2x utřít rozlitou vodu po celé kuchyni, převlíct a vyprat 2 pračky prádla a trochu poklidit, když čekáme tak vzácnou návštěvu. Přečetly jsme asi 10 knížek, pustily si jeden díl Krtečka a mezitím píšu muži, ať dnes spěchá domů.

Přichází čas svačiny, marně se snažím Ádi nabízet vše možný, bez úspěchu. Za chvíli má dojet středobod vesmíru, jdeme se dívat z okna a vyhlížet auto. Náš každodenní rituál. Muž z práce jezdí skoro každý den ve stejnou dobu a Adelína už od 3 hodin nevydává jiný zvuky než brm brm brm. Čekáme marně, nikde nikdo, Adél zklamaná pořád ukazuje na okno. Vracíme se do obýváku ke knížkám a po chvíli mám trošku divnej pocit, jak kdyby mě někdo sledoval, což se mi ani trochu nelíbí. Radši nezvedám oči od příběhu Zvědavého štěňátka, co kdyby za rohem někdo byl. Najednou se ve dveřích objeví můj drahý s pusou od ucha k uchu. Pokouší se o mě infarkt. Nesnáším, když mě někdo leká, nadávám. Muž mě vesele obejme a říká, jakou doma máme pohodičku.

Čeká na něj uklizený dům, teplá večeře, jdu mu vařit kafe a poslouchám super vtipný historky z práce, u kterých se muž div neplácá do kolen a já pořád čekám na pointu, která nepřichází. Během 5 minut se uklizený prostor mění na neuvěřitelnej bordel. Áďa staví věže z kostek, háže je po tátovi, skáče mu po břichu, dává mu pusinky, rozhazuje hračky všude kolem. Z hromádky neštěstí se stává spokojené dítě. Řehtají se na celý kolo. Stojím u okna a těším se na den, kdy budu u kadeřníka a budu celý dopoledne sama. Možná i v tichu. I ten hučící fén považuju za ticho.

V 7 hodin je Adélka najezená, vykoupaná, v pyžámku, dám ji velikou pusu a předávám tátovi, ať může začít jejich večerní rituál s pohádkami. Každý den poslouchám za dveřmi, jak Áďa napodobuje všechna možná zvířata, jak se smějí a každý den se u toho rozněžněle usmívám.

Můžu po stopadesáté uklidit a po chvíli usedám k počítači, abych dodělala to, co jsem přes den nestihla. A taky sepsala tento článek, který nosím celý den v hlavě.
Dnes mi psala moje kamarádka z dětství, která má taky malou holčičku. Jak je ráda, že se mám dobře a jak ráda čte můj blog a těší se na nový články. Někdy je těžký být mámou. Žijeme v době, kdy se na nás ze všech stran valí usměvavý „selfíčka“ spokojených rodin a přitom, když se odpojíte z internetu, čeká na vás realita. Často plačící dítě, nepořádek, kupa povinností, člověk doma nevypadá vždy k světu tak, jak by si představoval. Je potřeba o tom ale psát a mluvit, ať nežijeme v nějakých bublinách.
Jdu si dát něco dobrýho, zkouknout jeden díl seriálu a pak se budu těšit do postele za tím malým bobešem, co mi poslední dny dává zabrat. Dnes jsem fakt unavená, ale i tak teď zažívám nejšťastnější období svýho života.

Tento článek je, Baru, pro tebe :-)
A pusu malé.

čtvrtek 17. března 2016

Dětský pokoj

Je na čase představit Adélčin pokoj.

 Měla jsem přesnou vizi, jak bych chtěla, aby vypadal a celkem se mi moje představy splnily. Ještě zdaleka nejsem u konce, ale jsem s výsledkem moc spokojená. Celý je v bílo-růžovo-modré kombinaci, což jsou moje nejoblíbenější barvy.

Do zařízení pokoje jsme neinvestovali extra moc peněz, spoustu věcí máme ještě z bytu. Veškerý nábytek je z Ikea, skříň už máme pěkných pár let a aby to nebylo tak fádní, polepila jsem je nálepkami, které jsem nakoupila v HaM. Myslím, že se do konceptu pokoje přesně hodí. Áďa miluje zvířata, nejradši má slona, takže ten se v pokoji objevuje nejčastěji, pak ještě kočka, ptáčci a motýlci.

neděle 13. března 2016

Fotokniha


Po delší době jsem si nechala udělat fotoknihu, tentokrát poprvé od firmy Saal Digital.
Fotoknihy máme doma 2, vždy jsem je kupovala přes nějaký slevový portál a už si ani nepamatuji společnost, u které jsem je nechala dělat. A ten rozdíl je opravdu markantní.

I když jsou dnes fotoknihy ve velké módě, moc jim neholduju, fotky uchováváme klasicky postaru. Jednou za čas si je nechám vyvolat ve velkém (nejvíc jsem spokojená s poměrem cena/kvalita u této firmy ) a pak si je zakládám do alb s popisky. Je pravda, že to ale dělám až od doby, co se narodila Adélka. Snad jednou budu mít tolik času, abych roztřídila a vyvolala i fotky z doby, kdy jsme byli bezdětní.

Už při vytváření se mi moc líbil systém, ve kterém si člověk knihu dělá. Je intuitivní, je tam spousta možností, jaké si zvolit pozadí k dispozici jsou různé cliparty, které nejsou kýčovité, což se zas tak často nevidí :-)


neděle 6. března 2016

Jarní nákupy

 Dlouho jsem nepsala nic o tom, co hezkého jsem si koupila.

Jaro, respektive blížící se jaro, je na nákupy období jako stvořené.  
Nemůžu se dočkat, až schovám zimní kabáty, začne se zelenat tráva, přestane pršet a všude budou barvy.. A to nejen venku, ale i doma.


Dnes jsem mrkla na novou kolekci HaM a přesně mi padly do noty doplňky do útulného domova.  A tak jsem si udělala radost barevnými polštářky, ubrousky pod něco dobrého k zakousnutí a utěrkami. Taky jsem si objednala volné široké kalhoty na léto, na ty jsem moc zvědavá (dodnes se moc nemůžu srovnat s tím, že světu vládnou kalhoty s úzkými nohavicemi).








Za další nákup vděčím kamarádce Verči, od které jsem dostala poukaz do mého oblíbeného Tchiba. Barvy to nejsou zrovna jarní, ale já mám ráda jednoduchost a všechny odstíny modré, černé a šedé.





A mám pro vás jednu dobrou zprávu, pokud si chcete udělat radost novým kouskem z HaM, něco málo ušetřit a neplatit dopravu, zadejte slevový kód 0356 při placení :-)

(Konkrétně je to sleva 25% na jeden kus zboží, doprava zdarma, nabídka platí do 9.3.)



Krásnou neděli,

Z.♥



Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.