středa 22. června 2016

278 dnů štěstí


Facebook mi před pár dny připomněl vzpomínku na tuhle fotku.



A mně přijde neskutečný, že už je to dva roky a tak mám chuť trošku zavzpomínat na svoje těhotenství. 


Protože se Adélka narodila 2 dny před termínem, prožila jsem s ní v břichu 278 spokojených a šťastných dnů, i když ne vždy to bylo růžové. Netrpěla jsem žádnými vážnými zdravotními komplikacemi, jen mě první 4 měsíce trápily nevolnosti. Ale naprosto šílené nevolnosti. Dny se najednou scvrkly jen do toho nějak přežít ráno, obejmout mísu, přežít převoz do práce (ještě že jsme měli s mužem společnou cestu a vozil mě autem), přežít v době oběda šílený pachy z kuchyňky a pak jen odpočítávat minuty do 16 hodin, kdy mě muž opět čekal před prací a já mohla konečně jít domů, lehnout si do postele a spát až do večera.

Když pominul první trimestr a konečně mi začalo být líp, dozvěděli jsme se, že čekáme holčičku. Já to tak nějak od začátku tušila, vždy jsem si ji přála a vůbec jsem si nepřipouštěla variantu, že by to byl kluk (i když samozřejmě je ve finále úplně jedno, jestli je to holka nebo kluk, hlavně že je dítě zdravé). Nastalo období, kdy mi konečně začalo růst břicho a nevypadala jsem jen jak ta, co si ráda dopřeje. Dodnes si pamatuju na větu, co mi řekla jedna kolegyně v práci : "Slyšela jsem, že jsi těhotná, gratuluju. Já myslela, že si jen ráda dopřeješ a trochu si přibrala." To prostě člověk vždy rád slyší.

V té době jsme kupovali byt, takže jsem pořád něco neustále balila a vybalovala, byt jsme si upravovali k obrazu svému (ještě že jsme se nepouštěli do nějakých větších rekonstrukcí, kdo mohl tušit, že tam vydržíme jen rok?) a já si těhotenství konečně užívala. Čím víc se blížilo léto a termín porodu, najednou mi bylo líto, že odejdu z práce, kterou jsem měla tak moc ráda. Jezdili jsme po výletech, v 8. měsíci jsme si dali několika kilometrový výšlap na Pálavu a já pak nastoupila na mateřskou dovolenou.

Už tehdy jsem záviděla těm, které si poslední měsíce těhotenství dokážou užít, žijí pořád plnohodnotný život, setkávají se do posledního dne s kamarády , rodinou, chodí na obědy a do kaváren a jen se těší, až to přijde. A hlavně vypadají hezky a pořád jim to sluší. Taky jsem si myslela, že to tak bude, ale omyl. Pořád jsem přibírala celkem velkým tempem, tchýně se po Skypu neustále ptala, kolik vážím, což mě neuvěřitelně iritovalo a byla jsem oteklá jak hroch. Áďa se narodila v červenci a první letní měsíce roku 2014 sužovaly Brno tropická vedra. Já je prožívala tak, že jsem seděla doma s nohama v kýblu se studenou vodou, četla a spala. Moje poslední týdny těhotenství se smrskly jen na to vyjít dopoledne, dokud není ještě takové vedro ven nakoupit, a pak zalézt do chládku a přežívat. Kolikrát jsem chtěla jít někam do města, ale řešila jsem jeden velký problém a to takový, že jsem neobula žádné boty, akorát jedny stoletý žabky. Měla jsem tak oteklý nohy, že mě každý krok navíc bolel. Dokonce jsme si chtěla i nějaký boty na ty poslední týdny koupit, ale žádný mi nebyly. V balerínách mi noha přetíkala a vše mě tlačilo, sandálky jsem nezapla a připadala jsem si naprosto nemožně.

Přesně si pamatuju náš poslední víkend ve dvou. Ze srandy jsme se já i muž zvážili a váha ukázala 86 kg, což bylo jen o něco málo míň než váha mého muže. Na památku jsem si to číslo vyfotila a poslala fotku kamarádce z práce, která mi pořád nevěřila, že vážím tolik. Šli jsme na oběd, pak do Anthroposu a projít se a protože už se termín blížil, tak jsem se snažila zapamatovat si každou chvíli, protože jsem tak nějak tušila, že to bude náš poslední víkend jen ve dvou.

Následující týden skoro pořád pršelo, což bylo úžasný, protože se mi hned líp dýchalo a dle statistik se prý nejvíc dětí rodí při bouřkách a v noci. Poslední noci jsem nemohla vůbec spát a tak jsem často v noci chodila po bytě, dívala se na oblíbené seriály a asi 2 dny před porodem jsem lehce zpanikařila. Najednou jsem si uvědomila, že těch 9 měsíců uteklo tak moc rychle a že už se to nedá vrátit zpět. Že v následujících měsících či letech nepůjdu s kamarádkou na víno a že už nebudu vyspávat do 11 a že nevím, jestli to zvládnu.

Kolikrát jsme večer uléhali a já se ptala svého muže, jestli si myslí, že je to naše poslední společná noc a on mi odpovídal, že to přece musím vědět já. Často jsem na Adélku mluvila a říkala ji, že si sama musí rozhodnout, kdy chce přijít na svět.

A pak v noci 9.10.2014 to přišlo, byla přesně půlnoc a já se najednou přestala bát, byla jsem úplně v klidu, zatímco muž stresoval, dobalovali jsme poslední věci, volali do porodnice, jestli mají volno a vyrazili jsme. Dodnes si pamatuju, jak jsme vyšli před dům, já měla kontrakce co 2 minuty, které jsem už musela prodýchávat a zatímco muž ládoval tašky do auta, opřela jsem se o auto a podívala se nahoru. I když ve městě většinou hvězdy vidět nejsou, protože je zamořené smogem, tu noc jich bylo spoustu. A vždy, když se na nebe v noci podívám teď, vzpomenu si přesně na ten okamžik před 2 lety, to už si asi budu pamatovat napořád.

A pak mě čekalo mých 7 nejdelších hodin v životě.

Co tím chci říct? Poslední dny jsem se skoro modlila, ať už je konec. Narodilo se mi ukázkové miminko, které první měsíce jen spalo a kojilo se, nastalo mi to nejhezčí období v životě. Když mi moje kamarádky, co mají děti, říkaly, jak jednou budu na období s břichem s láskou vzpomínat, nevěřila jsem jim. Ale teď na to moc ráda vzpomínám, i když to ne vždy bylo jednoduché, pořád to chápu jako zázrak a přála bych každé ženě, aby se toho jednou dočkala.

Z.

2 komentáře

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.