čtvrtek 11. srpna 2016

Co mě straší ze spaní

"Je to pokaždé skoro stejný..." říkám Evženovi, kterej se rozvaluje na židli naproti mě, jelikož sedíme v Tichu, což je, jak uznávám, pro hospodu dost zvláštní jméno.
"Teda..." dodávám rychle, "skoro stejný, v některejch detailech se to trochu liší, ale to je fuk. Podstatný na tom je to, že mně je tam přesně tolik, kolik mi je, a všem ostatním je to úplně jedno. Začíná to většinou tak, že u mě někdo zazvoní nebo mi zatelefonuje, možná, že přijde dopis, tohle já nikdy neudržím v paměti, ten začátek tohodle z***venýho snu, prostě najednou je ta situace tady a je jedno, jak začíná. Včera se mnou mluvila někde na úřadě taková milá paní kolem čtyřicítky, co je samej úsměv, a říkala mi: "Nebojte se, to zvládnete..." Dyť na to máte celičký týden!" A já na to:"Jak k**va, tejden?! Co si vlastně myslíte?Že mi stačí jeden tejden na to, abych odmaturoval z němčiny?!Dyť mně už je šedesát a mým vnuka a tátu, co mu bude devadesát! A proč bych měl jít znovu k maturitě?! Tohle musí bejt nějaká ukrutná blbost, ne? Nějaký strašlivý nedorozumění!" A ta ženská, co se mi octnula ve snu, se furt jen usmívá a opakuje, že to jistě zvládnu a že na to mám přece tejden..."Dyť já mám vysokou školu..." říkám jí, "obor knihovnictví a vědecké informace na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze...rozumíte mi, madam...?!" A vona na to, že se prostě našla tahle nesrovnalost někde v papírech a že mi chybí zkouška z němčiny, ale ať si z toho nic nedělám, že je na to celej ten příští tejden..."


"No, a teď přichází ta nejhorší fáze toho snu. Najednou jsem v nějaký tý střední škole s nějakejma skoro dětma. Přišourám se do té třídy jak nějakej zbloudilej pedofil, sednu si k jedinýmu volnýmu stolu a vyčkávám, co jako bude dál. Kolem mě si všichni povídaj  a smějou se a já jako bych tam pro ně vůbec nebyl. Vzduch, vole...! Já jen sedím a zírám a říkám si: Tak to sem teda zvědavej, co se mnou na tomhle rychlokurzu provedou...Pak se tam najednou objeví učitel, položí přede mě na stůl nějaký snad skripta nebo co, a nepředstavuj si žádný učebnice s veselejma obrázkama. Pěkně hnusně a pěkně vědecky vypadaj, a hned dva díly najednou. Na jedněch stojí: Němčina I. A na druhejch: Němčina II. Hezky stručně a rovnou k věci...Dantovo peklo...A mně je rázem do breku a von mi něco povídá, ale já mu nerozumím, protože je to nejspíš německy, a já jen tiše naříkám: "Všechno je v prdeli...všechno je to v prdeli..." protože jak asi tak můžu stihnout za pouhej tejden to, abych rozuměl tomuhle chlapovi před sebou?! Sedím a potím se a koukám se při tom tajně pod stolem, kolik mám na hodinkách, protože musím stihnout návštěvu u táty a voholit ho..."

Jak jste asi pochopili, tohle nejsou moje myšlenky, ale úryvek z knížky od Petra Šabacha Máslem dolů, kterou mám zrovna rozečtenou. Šabachovy knihy mám ráda, baví mě jeho humor, nenáročné příběhy, je to taková odpočinková četba. Pár jeho knížek mám ve své knihovně, na tuto jsem náhodou narazila v naší místní knihovně a tak jsem si po delší době přečetla další kousek od tohoto autora.

Proč vám to ale píšu?

Protože podobný sen mám velmi často a pořád nevím, co si o tom mám myslet. V mém případě se nejedná o němčinu (umím říct tak "Guten tag" a tím moje znalosti končí), ale o matematiku.

Probíhá to skoro pokaždé stejně, opět se vracím do své lavice, kde jsem strávila 4 roky na gymplu, kolem mě jsou moji spolužáci, vedle mě sedí Kuba, přede mnou Terka, za mnou Kesy a Gina. Naše klasická sestava, kterou naše vyučující z matematiky v posledním ročníku lehce ignorovala, protože věděla, že je to marný, je to marný, je to marný. Zdravíme se, všechno je jak za starých časů a já se jich ptám, co tu dělají. A oni se na totéž ptají mě a nikdo neví odpověď.

Profesorka mě vyvolá k tabuli, že mám jít něco spočítat a já ji jen šeptám, že to musí být nějaký šílený nedorozumění. Že už jsem přece dávno odmaturovala a že mám dítě a že musím jít za dcerou. A ona mi odpovídá, že ne, že si prošli nějakou moji slohu a že se zjistilo, že si musím udělat nějakou dodatečnou zkoušku z matiky. A já křičím že tohle teda ne, že mám doma všechny vysvědčení a že fakt musím jít domů. A pak se s hrůzou budím, probudí mě to, že u té tabule budu muset jako fakt něco spočítat a přitom vůbec nevím, jak na to a kontroluju, jestli vedle mě leží Áďa a když vidím, že jo, tak si říkám, že je to dobrý, že to byl jen sen, ale stejně se bojím znovu usnout, protože mám strach, že budu muset zase počítat.

Tento sen se mi zdá minimálně jednou do měsíce a fakt nevím, co si o tom myslet. Zdá se někomu něco podobnýho nebo jsme já a Šabachova literární postava František ojedinělí?:-)


Z.

2 komentáře

  1. Pravidelne aspon jednou do mesice mam psat test z matiky nebo fyziky a nic neumim. Tak aspon k necemu mi to na tom gymplu bylo -- trauma do konce zivota zajisteno��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem rada,ze v tom nejsem sama :)

      Vymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.