úterý 20. září 2016

Nahoře a dole

V poslední době jsem psala o tom, jak moc fajn je život s dvouletým dítětem. Tak to zkusím uvést na pravou míru, protože Adélka se mění ze dne na den a posledních 14 dnů bylo tak trochu krušných...

Vlastně se u nás střídá období, kdy se vznáším na obláčku, protože se pořád směje, chodí mě pusinkovat a hezky spí, s dny, kdy vstane nesprávnou nohou, jenom kňourá, všechno ji vadí, dokáže řvát jak tur a já jen sleduju hodiny, kdy už konečně dorazí muž z práce, ať se můžu aspoň na chvíli někam zavřít a mít chvíli klid (což je stejně naivní představa, protože mě najde naprosto všude a pokud se zamknu, buší do dveří :-))

V den Adélčiných druhých narozenin, mi kamarádka poslala SMS s blahopřáním, kde napsala, ať si užívám každej den naplno. Že je to ten nejhezčí věk dítěte.

Někdy o tom pochybuju.


Pak se za to ale stydím.

Takže jaký je život s dvouletým dítětem doopravdy?

  • Co mě hrozně baví je to, že se Adelína za posledních 14 dnů fakt hodně rozmluvila. Opakuje každý slovo, neustále se na vše ptá "Co to je?" s takovým extra roztomilým přízvukem a mě baví na to odpovídat. Dnes se třeba pozastavila nad kuličkou polystyrenu, hromadou hlíny a gaučem. Už umí říct i věty a je to fakt sranda.
  • Procházky většinou představují boj "KDO S KOHO". V létě měla období, kdy se moc ráda vozila v kočáru. Protože si ale myslím, že je na něj fakt velká, už jsme ho dali pryč a tak vyrážíme ven buď po svých, na odrážedle nebo s nosítkem (přičemž nosítko je až ta poslední záchranná varianta). Dítko nějaký odrážedlo vůbec netankuje, takže ji to vždy baví maximálně 5 minut, pak mi ho podává a zvedá ke mně ruce, že se chce nést. Já ověnčená taškou a odrážedlem v ruce ji přemlouvám a vymýšlím hry, jak ji zabavit a přimět k tomu, aby šla (jsme totiž zhruba 100 m od domu). Takže přeskakujeme kamínky, skáčeme po kanálech, dáváme si závody, ale stejně mi za chvíli s šíleně zdrceným výrazem oznámí, že ji hrozně bolí záda, kolena a nohy a sedá si na patník, později si lehne na chodník a odmítá jít dál. Nevzteká se, v klidu leží, hladí si nohy a vysvětluje mi, jak má všude au, au, au (mám silný podzření, že to má po mých babičkách). Tak ji ještě chvíli přemlouvám, ať prosím jde, marně, takže stejně skončí v nosítku, kde si spokojeně hoví, hladí mě po zádech a komentuje to láskyplným "s mámou".
  • Poslední dny hrají největší roli v jejím životě detaily. Ráda pije z hrníčku s ovečkami (běda jak na to po ránu zapomenu a nabídnu ji čaj v jiným), utírá se pouze do modrýho ručníku (jednou jsem ho dala do prádelního koše s tím, že ho zítra vyperu, když jsem jí nabízela jiný, odmítala vylézt z vany. Ale jako fakt. Prostě jsme ji lovili ve vaně, přemlouvali, lákali a nebyli schopni ji z té vany dostat). Když jde spát, musí být na nočním stolku pití, hrnek mlíka a oblíbená knížka s Krtkem, přes to nejede vlak. V posteli na ni čekají 3 medvědi, když jeden z nich chybí, je po náladě. Jednou byl muž dlouho do noci na firemní večeři, já na vše byla sama a jednoho z medvědů jsem hledala snad půl hodiny, Adelína totiž bez něj odmítala jít spát. V takových chvílích mi v hlavě lítají ty nejhorší slova, co znám...
  • "S mámou". To slyším v posledních dnech nejčastěji. Všechny činnosti, který dřív dělala A. jen s tátou, najednou (ani nevím jak) patří jen mně. Musím čistit zuby, když se jde A. koupat, vždy nejdřív chytne za ruku tátu, pak najdou mě a jdeme všichni tři do koupelny. Má mě jako jistotu, že jsem tady, že jsem nezmizela. Někdo by si mohl říct, že to musí být na hrabačku, což někdy je. Ale nedělám z toho vědu, stejně rychle jako tohle období "s mámou" přišlo, zase odejde. A tak to akceptuju.
  • Co je ovšem nejlepší je to, jaká je Adelína pomocnice. Máme zažitý rituály a běda, jak uděláme něco bez ní. Když dáváme nádobí do myčky, vždy doběhne, najde tabletu, spustí program a s vítězným úsměvem myčku zapne. Poctivě se mnou třídí prádlo na praní i odpad (přesně ví, kam patří papír a kam plasty). Zametá, umývá zem, drhne koupelnu. Když muž pracuje kolem domu, okamžitě nastupuje pomocník s kolečky a dětskou lopatou. Háže písek, hlínu, uhrabává štěrk. Zrovna včera jsme volali mé mamce, Áďa s vysokou rozpracovaností ani nestíhala mluvit, protože hledala svoji lopatu a jen volala "musím pomoct tátovi" a za chvíli byla pryč.
Má 26 měsíců a pořád je to velký spáč (ač uspávání je kapitola sama o sobě), včera jsme si po obědě daly čytřhodinnovýho šlofíka a za to jsem prostě moc vděčná, že mám pořád dostatek času pro sebe v době, kdy spí. S přicházejícím podzimem, kdy je brzy a dlouho tma i líp spí, takže se budíme až kolem půl 8, což by nám mohl leckdo závidět (a že si na ty šílený letní rána, kdy vstávala v 5 ještě moc dobře pamatuju).

Takže i když se občas dost a hlavně nahlas vzteká, občas kouše tátu, dost často je na mě nalepená jak klíště a někdy je to sakra náročný, pořád je to moc fajn období, kdy mě kolikrát rozesměje tak, že brečím smíchy.

A to je na tom to, co si z tohoto období chci zapamatovat navždy.

Z.

5 komentářů

  1. Mám doma taky dvouleťáka a je to tak, jak píšeš. Na jednu stranu je s ním děsná sranda, na druhou občas na palici (ovšem to samé platí i pro čtyřletého). My nemáme "s mámou", ale "k mámovi"-taky mě potřebuje naprosto při všem. Ale vlastně mi to většinou nevadí, protože je hezký být pro někoho ta nejdůležitější osoba na světě :)

    OdpovědětVymazat
  2. No, u nás doma to bolo presne takto, keď mal náš starší dva roky. Teraz má štyri a prišlo obdobie ,,Ja sám", a ak si niekto myslí, že aká to pohoda, tak je na veľkom omyle, lebo on by sám najradšej aj krájal mäso na obed. Mladí má pol roka a idú mu zuby, takže bez komentára:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás je "já ama" už teď a je to děs běs.
      Zuby, to je kapitola sama pro sebe, u nás nepomáhalo absolutně nic, jen přežít ty komplet proplakaný noci. Tak ať brzy všechny vylezou, já se dočkala ve dvou letech :)

      Vymazat
  3. Zuzi... Díky za tento článek.. Teda vlastně za všechny. Mám úplně pocit, že jsi moje krevní skupina a to jsme se nikdy neviděly :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Luci.

      Mně se to stává často, že někde přečtu článek a mám pocit, že bych si s tím člověkem měla hned o čem povídat, i když jsme se nikdy neviděli.

      Vymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.