neděle 25. června 2017

Prosím, spinkej

Spánek dětí. Téma, který spoustě rodičům nedá spát a o kterým by se daly psát romány. Jak dítě uspávat, jak docílit toho, aby dítě spalo dobře a dlouho...to jsou otázky, který proběhly hlavou snad každýmu, kdo má dítě. Za ty 3 roky, co jsem mámou, jsem o spánku dětí přečetla spoustu článků, diskuzí, zaručených tipů a rad, abych zjistila, že je to stejně tak moc individuální, že to prostě neplatí pro všechny děti a obzvlášť ne na Adelínu.


Název článku jsem ale nevybrala jen tak náhodou, stejný název totiž nesou i tyto webové stránky, které se spánku dětí věnují. Já se tam často inspirovala, studovala a tak trochu i uklidňovala. A tak pokud si věčně pokládáte otázku, kdy už to dítě začne normálně spát, zkuste se tam mrknout.

Jsou děti a děti. Ty, který se spánkem bojují snad od narození a pak ty, co spí jak dudci a když usnou, tak prostě spí. Dlouho, nerušeně, sladce. Nevím, kam zařadit moje dítě, spí ráda, spánek potřebuje, ale přitom s ním bojuje.

Stejně jako spousta rodičů, jsem měla tu naivní představu, že dítě bude spát ve své postýlce, že se ze začátku bude často budit, ale čím bude starší, tím to bude lepší a lepší. Jako miminko tam půl roku fakt spávala, jako novorozenec byla úplně zlatá, spala tahem celou noc nebo se vzbudila maximálně 1x. Nechápala jsem, o čem mluví ti unavení rodiče malých dětí, který v noci několik hodin prořvou a nevyspí se celá rodina. Jenže pak přišlo očkování a zuby a celý to se to nějak pokazilo. A protože nejsem blázen, abych vstávala co hodinu a dítě donekonečna přendávala z postýlky a pak ho zase spící dávala zpátky, Áďa usínala s námi v posteli. Usínala mnohem rychleji a byla to pro mě mnohem přijatelnější varianta, protože jsem ji mohla kojit v polospánku. Jo, a v té posteli s námi spí dodnes.

Kočár, místo, kde děti tak moc rády spí, jsme nepoužívali od Adélčina půl roku, od té doby ho nesnášela. Usla v té době ale kdekoliv jinde, v šátku nebo nosítku, doma na posteli, v autosedačce a tak nám to vlastně i vyhovovalo a po kočáru mi smutno nebylo. Zhruba kolem roku jsme si vytvořili režim takový, že usla v nosítku a pak spala spokojeně dvě až tři hoďky v posteli.To jí vlastně zůstalo dodnes. A to je můj čas, mám klid na práci nebo na to, co mě baví. A zatím si nedokážu představit, že bych o ten čas přišla. Mimochodem uspání Ádi je otázka asi 10 minut, dám ji do nosítka, uklidím po obědě a spící ji přendám do postele.


Občas je to ale trošku komplikace, když někam cestujeme, když jsme mimo domov. Adél prostě potřebuje kolem 12.hodiny postel. A tak vždy, když jsme třeba na dovolené, uzpůsobujeme denní program tak, aby se Áďa mohla někde vyspat. Taková ta představa idylické dovolené, jak někde sedíme na zahrádce, vychutnáváme si oběd, zatímco dítě si spokojeně hoví v kočárku opodál, u nás prostě neexistovala a neexistuje doteď. I když vyrážíme někam na nákup nebo na výlet, snažíme se být kolem oběda doma, aby se Áďa mohla vyspat. V autě totiž usnout neumí, pak je přetažená a pokud by si někdo mohl myslet, že o to rychleji usne večer, omyl. Je jak turbomyš. Večer prostě potřebuje svoji hodinu na to, aby mi povykládala všechny zážitky, zazpívala všechny písničky a až poté konečně usíná. Když je dobře, trvá to tři čtvrtě hodinu, když ne, je to na hodinu i dýl. Odejít po pohádce jsme vyzkoušeli snad 1000x, domluva, že jsme jen vedle a může si ještě v klidu listovat knížkou a pak usnout taky proběhla, ale akorát ji to rozhodilo, šíleně brečela a z večerního uspávání se stal tak dvouhodinnovej supr zážitek, kdy jsme nakonec byli vyčerpaní všichni tři.
Že se na hodinový uspávání můžu vybodnout, jsem si za ty tři roky říkala několikrát, ale ono to prostě u nás jinak nejde. A stejně jako u všeho ostatního, akceptujeme její potřeby a nenutíme ji do ničeho, co jí není příjemný. Já mám prostě extrémně kontaktní dítě a tak to tak beru. Samozřejmě bylo i období, kdy jsem si v duchu nadávala na to, proč nemůže spát ve svým pokoji jako ostatní děti, proč nespí v klidu celou noc. Ale nejvíc mi pomohlo přijmout to tak jak to je, jako fakt, nestresovat se tím a světe div se, když mě to přestalo trápit, spánek se zlepšil. Nejednou jsem se přesvědčila o tom, že děti zrcadlí naše pocity a trápení.

A pak si vždycky vzpomenu na ta období, kdy se u nás prostě nespalo. Kdy jsme si uprostřed noci hrály v obýváku, protože dítko nemělo absolutní potřebu spánku, kdy jsem s ní prochodila kilometry a kilometry sem a tam, v noci, když ji něco trápilo a sama mi podala nosítko s tím, že se chce tulit. A když ji ještě nedávno trápily noční děsy a třeba hodinu v kuse v noci plakala a my nevěděli, jak jí pomoct. Nešlo ji vzbudit, utěšit, nepomáhalo nic. Takže to, že je prostě neúnavná a občas nás zavolá, je jen naprostá malichernost.

Mimochodem zájem o to spát ve svým pokoji, Áďa projevila už několikrát, má tam samozřejmě svoji postel, lampičku, světýlka, plyšáky, má to tam tak krásný, že já bych tam spala hned :-) Ale pak se v noci vždy po pár hodinách vzbudila a odmítala tam být. Nastalo hodně dlouhý utěšování, uspávání a ráno jsem z toho byla tak vyřízená a nevyspalá, že jsme to zase zavrhli. Platí ale domluva, že až tam bude chtít být, sama nám to řekne. Jednou se dočkáme a kdy to bude, necháváme na ní.

Myslím si, že je důležitý přijmout dítě se svým temperamentem i potřebami. I s tím, že třeba některý věci jsou ve finále jinak než tak, jak jste si to představovali, plánovali, jak to mají ostatní. 
 A ono se to vůbec nevylučuje ani s hlídáním a víkendy s rodinou. Třeba před 14 dny k nám dojel bratranec, k večeru už se loučil a ptá se Ádi, jestli s ním nechce jet na prázdniny za babičkou. Áďa na to odpověděla tím, že si okamžitě utíkala sbalit baťůžek, pýžo a plyšáka a i když jsem ji přemlouvala, ať je s námi doma, že za babičkou pojedeme hned další den, rezolutně řekla, že ne, chce jet na prázdniny.
Naštěstí mám natolik chápavý rodiče, kteří respektují to, jak to máme doma zažitý, takže pokud u nich Áďa spí, spí s nimi. A pak můj taťka vždycky říká, že je to sice šílenej nezvyk mít v posteli míň místa, ale že je to něco tak krásnýho, když ho ráno vnučka vzbudí s tím, že mu dá pusu a do ucha zašeptá, že má vstávat :-)

A co tím chci vlastně říct?
Každý dítě je naprosto jiný, to, co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhýmu. Kašlete na nátlak okolí a dělejte si to tak, jak to vyhovuje vám všem. Nesrovnávejte. A pokud vaše dítě nespí, jednou se to prostě zlomí. Áďa nás sice často večer volá, ona prostě nesnese samotu, má dost živý sny, často povídá ze spaní, často ze spání pláče, ale stačí ji jen utěšit, ujistit, že jsme poblíž a okamžitě usíná a pak spí až do rána. Ano, moje tříletý dítě se pořád budí. Myslela jsem si, že v tomto věku už tomu tak dávno nebude, ale říkám si, že to prostě nebude trvat věčně.

Co mě tak nějak mrzí nebo to spíš nechápu, je to, jak se dnes naprosto běžně podporuje vyřvávání dětí a odsuzování toho, že to někdo má nastavený jinak. Jednou jsem na nějakým mateřským blogu četla článek právě o usínání, o zvykání si na svůj pokoj a dočetla jsem se perfektní radu, že dítě prostě pár dnů řvalo, ale pak si zvyklo. Musí přece pochopit, že máma s tátou chtějí mít svůj klid a přes to nejede vlak. Snažím se nesoudit ostatní, ale toto je případ toho, co odsuzovat vždycky budu.
Píše se o tom na blozích, na sociálních sítích, doporučí vám to i někteří pediatři. A to je děsně smutný. Taky bych se nechtěla dožít toho, že mě někdo někam zavře a i přes můj nesouhlas mě tam bude držet, protože tak to má přece být.

Já třeba jako malá trpěla šílenými nočními můrami a ještě snad v 10 letech jsem utíkala za rodiči do postele a tvrdila, že v tom pokoji sama spát prostě nebudu. Jak to tedy někdo může chtít po tak malým dítěti? Nevidíme do nich, nedokážou nám tak dobře říct a přesně popsat všechno to, co se jim promítá v hlavičce. A jí si na ty svoje pocity a na to, jak jsem často brečela ze spaní, pamatuje ještě dnes moc dobře.

Fotky v článku jsou focený někdy z jara, Adélka měla období, kdy spala po obědě tak dlouho, že nešla vůbec probudit, často ale utíkala z ložnice za mnou do obýváku s tím, že nechce být sama a že chce být u mě. A buď sama spala na gauči nebo si prostě hodila šlofíka na mně. A to jsou ty nejhezčí vzpomínky, který můžeme mít. Protože za pár let nás ty naše děti vůbec potřebovat nebudou.


Poslední dny se občas budím dřív než Áďa, to se mi nestává moc často. A pak jen tiše ležím v posteli a pozoruju ji, jak spokojeně spí a tulí se ke mně. 

Zrovna včera jsme vedly večer jednu z těch veledůležitých debat. Už jsem myslela, že Áďa usíná, když mi položila otázku:

"Maminko, jsem už velká?"

"Jak se to vezme, nejsi už žádný mimino, ale velká holka úplně taky ne."
"A až budu velká, tak budu mít kolo bez šlapátek a budu chodit do školy?"
"Jo, tak nějak, Áďo."
"A budeš tam pro mě chodit nebo tam budu sama?"


Pobavila mě. Někdy nechápu, kde se ty její myšlenky zrodí. Přitulila se a spokojeně usla. Neustále se ujišťuje o tom, jestli někde nebude sama. 

Jak to máte se spaním vy? Máte spavce, co usnou kdekoliv a kdykoliv nebo taky spíte společně s dětmi?
Z.

17 komentářů

  1. Moc zdravím, Zuzi,
    web znám, ale to asi každý alespoň trošku kontaktní rodič. Náš Čmeláček je celkem nespavec... teda většinou už prospí celou noc a odpoledne si taky na hodinku odpočine, ale celkově naspí denně 9 maximálně 10 hodin. Večer jde většinou spát kolem půl desáté a vstává kolem šesté, přes den zaleháváme v jednu a vstáváme mezi druhou - půl třetí. Pokud spí déle, jde pak večer později spát... Pokud někam jedeme, jezdíme tak, aby se v autě prospal. Pokud jedeme jen do Brna (půl hodinky autem), tak aby se prospal alespoň jednu cestu, protože cestování delší dobu v těchto vedrech moc nemusí (většinou se zpotí, i když letos už zapínáme v autě klimu). Honzíček ještě nikdy neusínal sám, většinou usínal na mě, teď si před spaním čteme u nás v posteli pohádky a pak si už za tmy povídáme básničky, u kterých usne... pak ho přenesu do jeho postele (má už velkou s obrázkem hasičů), která je přiražená k nohám naší manželské postele... je to pohoda, když má špatný sen, sám k nám přeleze a spí mezi námi, někdy se ani nevzbudím, jen tak nějak automaticky ho objímám. Až bude chtít sám pokojíček, určitě nám to nějak řekne nebo naznačí... :) Přesně, jak Zuzi, píšeš... za pár let nás už nebude potřebovat vůbec, tak se snažím teď vytěžit co nejvíc kontaktu jde... někdy mám pocit, že už se objímáme a pusinkujeme míň, než dřív a vím, že já jsem ta, která by to objímání a pusinkování potřebovala mnohem víc, než náš malý Čmelda. Ale je fakt, že každý dítko má nějaké svoje specifikum... my zase bojujeme s neustálým hlukem... Čmelda dost křičí... když se mu něco nelíbí, když se mu líbí, když chce sdělit něco, co ještě neumí říct, je to taky dost únavné, ale z psychologie vím, že je to prostě nesoulad v dozrávání mozku a hledání vlastního já, takže prostě musíme vydržet... hlavně, že je brouček zdravý! :)
    Mějte se krásně, krásné léto!
    Zdraví Peťka :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Peti,
      my nemáme tak velkou ložnici, aby se nám tam vešla ještě postel pro Áďu, a i když jsme dřív měli, stejně spí jedině tak, že je mezi námi, ona nás v noci drží každýho za ruku a běda jak tam někdo chybí :-)
      Zažili jsme fakt naprosto šílený období, kdy v noci nespala skoro vůbec, buď se pořád kojila nebo půl noci byla vzhůru a chtěla si hrát, to bylo pořád něco...OD roku a půl se to hodně zlepšovalo. A teď už je to pohoda, usíná dlouho, ale tak mě baví svými úvahami, že se fakt nasměju, pořád něco povídá a vymýšlí, pak mi řekne, jak mě má ráda a usne.A to je tak krásný!
      Jen je prostě naprd, že neusne v autě a když by nebyla v nosítku, tak odpoledne usíná i 2 hodiny a to už pro mě ztrácí smysl, pak je ale večer přetažená. Přitom spánek ještě potřebuje. Ona je vlastně spáč, jen to nikdy nešlo moc lehce a tak nějak samozřejmě, člověk by si řekl, když je unavená, tak prostě usne a ono ne, ona k tomu spánku potřebuje pomoc.
      A k tomu křičení, dokážu si představit, o jakém temperamentu mluvíš, až pořádně začne mluvit, tak se to zlepší. Áďa je taky hodně slyšet, už odmala hodně nahlas projevuje všechny možný emoce, až z toho bolí uši. Když je v dětským kolektivu, tak je široko daleko nejhlučnější, nejživější, nejveselejší, ale zas se umí tak krásně od srdce a nahlas zasmát, až je to neskutečný :-)

      Vymazat
  2. Moc hezky clanek. My mame jednoho,ktery se budi uz od malicka a v dvou a 5ti mesicich se stale budi a potrebuhe byt natuleny a druheho 11mesicniho kojence a ten spi jako dudek. Tak taky doufam,ze k tomu ten starsi jednou dospeje. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Amen to that. Jsou děti, co se budí a jsou děti, co spí. A ti, kterým děti spí, si neumí představit, jaké to je, když nespí :-D Stázka totiž spí hezky od narození, Teodor se budil skoro až do těch tří let, teď už spí hezky celou noc, takže úplně nejvíc pohoda :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To věřím :-) Já jsem na to, že nejde tak úplně lehce, jak bych si představovala, už dávno zvyklá a beru to vlastně jako standard, takže si třeba nedokážu představit, že dítě spí v pohodě a usíná v klidu a rychle :) To pak musí být naprostá pohoda :)

      Vymazat
  4. Hezký příspěvek :-) Téma spaní u nás bylo aktuální od samého začátku. Situaci jsme měli trochu komplikovanější tím, že malá je adopčátko, které když jsme si ho přinesli z domečku tak zpočátku vůbec neplakalo - jedna ze známek citové deprivace. Poté kdy malá zjistila, že může plakat a hlavně, že na ní reagujeme, tak nastaly dlouhé pláče přes den i před spaním (ty denní odpadly celkem rychle - hlavně díky nošení). Jednu dobu jsme jezdili před usnutím s kočárem po sídlišti. Zjistili jsme, že malá tam lépe usnula a sousedi neřešili, proč brečí. V roce a půl jsme odbourali nošení před spaním a lahvičku a nahradili je pohádkou, písničkami. Malá usíná ve své postýlce, pokud má horší noc nebo je nemocná spí s námi. Usínání se jí výrazně zlepšilo cca. od toho roku a půl. Zatím spí přes den - hlídám její čas a snažím se, abychom byly doma a mohla se v klidu vyspat. Také většinou nespí celou noc, netrápím se tím. Jsem ráda, že usínání je teď v pohodě bez pláče a to jedno vstávání je už brnkačka :-) Spánku zdar! Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když jsem psala ten článek, vybavili se mi i naši známí, kteří si adoptovali holčičku a všude vykládají, jak mají doma hodný dítě, který vůbec nikdy nepláče, krásně usíná a je prostě zlatá. Je to starší pár a já jim to ze srdce přeju. Jen si myslím, že jde přesně o to, o čem píšeš. Holčičku si přivedli domů, když měla dva roky. Prý nikdy neplakala. Usíná stylem, dáme ji do postýlky a odcházíme. V životě by si nezkusila zaplakat. Jenže někteří lidi, odchování právě vyřváváním si neuvědomují, že dítě, který volalo a ničeho se nedočkalo,už nemá potřebu plakat.
      Ať se u vás spí i nadále dobře :-)
      Z.

      Vymazat
  5. Když se včera na blogu objevil tento článek, byla jsem po tříhodinovém žehlícím maratonu. Byla jsem moc unavená na to, si jej přečíst. V tu chvíli jsem potřebovala hlavně spát. A tak jsem si řekla, že si ho přečtu ráno, v klidu, než se ve 4:45 připojím ke vzdálené ploše a začnu z domu pracovat... Ulehla jsem ve 22:30 a dítě, které spokojeně spalo od 19 hod se okamžitě začalo hemžit, poplakávat, tulit se, chtělo mlíčko a tak nějak zjistilo, že je tady máma, a asi po hodince se probralo úplně a "řádilo“ až do dvou do rána. Po této výživné noci jsem samozřejmě zaspala a začla pracovat o hodinku později... Vzpomínám si, když byla Klárka prťe, lidé se mě ptali: Spí ti v noci? a já ťukala na všechno dřevěný kolem a říkala: Naštěstí ano, spí krásně celou noc (tedy kromě epizod kojení). Zlom nastal asi v půl roce.. očkování, zuby.. najednou se to úplně otočilo. V noci ráda bantuje, skáče po posteli a víská. Sousedi musí mít vážně radost :-) Přes den toho taky moc nenaspí, tak hoďku max. A to s ní musím jezdit v kočárku po venku, protože doma neusne (nosítko už nezabírá). Jednou se nám stalo, že nespala celý den. Chudáček, byla celá mrzutá a usnula asi až v deset večer. Jako malé mimi spinkala sama. Čím byla starší, bylo těžší jí spící přendat z manželské postele zpátky do postýlky. Vždy se probudila, začala plakat a uspávání začalo nanovo. Asi od jejich třičtvrtě roku spí s námi v posteli. A moc se jí to líbí. Nejvíc jí baví, když nás může pokopat a když se točí dokola jako pejsek. Je sranda jí pozorovat, jak si hledá místo… těším se, až začne pořádně spát. Těžko říct, jestli to půjde nám rodičům. Už jsme si tak nějak zvykli na přerušovaný spánek, že už ani nebudeme umět vkuse prospat celou noc :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani, můžu tě uklidnit, že to cestování v posteli se s věkem zlepšilo. Áďa teď už leží na místě, jen když dojdeme, zamrví se a chytne nás každýho za ruku, jinak spí fakt v klidu.
      Mimochodem, já když jsem přestala kojit, jsem se fakt musela naučit znovu spát. Pořád jsem se budila, pořád jsem Áďu hledala v posteli, jestli tam fakt je a neodešla :-D Trvalo mi to. Ale teď už spím tak, že mě nevzbudí nic.
      Kolikrát do mě A. šťouchá, že mi už několikrát říkala, že chce napít a já nereaguju :-D

      Vymazat
  6. Krásně napsaný článek :) Doma mám také malého nespavce - 16m. Uspávám kojením (spí s náma v posteli od narození) nebo nošením (kočárek jsme vytáhli jen párkrát, když si chtěli povozit babičky a dědečkové, naposledy v 5 měsících) a usne teda i v autě. Když jsem ho uspala kojením, ještě nedávno jsem nemohla opustit postel na více než 10 minut. To se začalo lepšit až po 12. měsíci. Odložit po uspání v šátku/nosítku se nechal přesně dvakrát.
    Ty zmíněné stránky mi v jeho půlroce zachránily zdravý rozum. Najednou jsem tam narozdíl od webů, které doporučují nechat vyřvat, našla podporu v tom, co jsem dělala od synova narození. Od té doby jsem smířená s náročnějším dítětem a jak je nám najednou lépe :) Společné spaní si ve většině případů užívám, uspávání kojením je neuvěřitelně rychlé, pokud vystihnu nejlepší moment, a postel mohu opustit většinu týdne a dělat si svoje. Jak roste, uvědomuju si, že tohle nebude trvat věčně, a tak si to snažím spíše užívat :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud k tomu člověk přistupuje takhle, tak je to fajn. Já si k dceři taky vždycky lehla, vzala do ruky knížku a četla si, když mě pořád volala a nemělo smysl jí neustále chodit dokola utěšovat.
      A přesně si pamatuju na první odložení ze šátku, dcera měla asi 6 měsíců a po odložení spala ještě další hoďku. Cítila jsem se jako mistr světa, že se mi to povedlo :-)

      Vymazat
  7. Moc hezký článek. Když není manžel doma,spím se svými dvěma dětmi (6 a 2 roky) ve velké manželské posteli, ke které máme přiraženou ještě jednu postel normální. Je to moc fajn. Normálně tam máme jen toho menšího:-) Dcera spala asi do 3 u nás v posteli, pak na vedlejší posteli, kterou jsme odsunuli od té naší, a asi od 4 ve svém pokoji. Potřebovali jsme jí "vyšoupnout", aby bylo místo pro miminko, a naštěstí to klaplo hladce. Než se děti narodily, měli jsme nachystanou postýlku. Ale jak píšete, nejsem blázen, abych stávala x krát za noc a uspávala dítě v postýlce (nedej bože ve vedlejším pokoji).

    OdpovědětVymazat
  8. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za článek, u nás je uspávání taky téma. A teď v těch vedrech a dlouhých dnech se do postele nedostaneme před desátou a pak je to taky ještě na další minimálně hodinu, než skutečně zabere. Bohužel přes den je to podobný, nosítko na polední uspání přestala akceptovat pár týdnu zpátky, protože když zjistila že jí chci uspávat, nechtěla do něj. Když si zrekapituluju jak to u nás probíhalo, paradoxně nejlépe spala od nějakého měsíce do zhruba půl roku. To byla schopná prospat i celou noc a vzbudit se na kojení až někdy nad ránem. Pak asi začaly nějaká trápení, očkování jsme odkládali, takže tím to být nemohlo, asi zoubky. Naší dvouleťačku stále kojím a to třeba i 8x za noc. Ráno bývám unavená a ani se mi nechce z postele, ale moc nevím jak tomu pomoct. Nechci jí odstavit, ani dělat nic drastického, protože to mi vážně nesedí, ale na druhou stranu někdy bývám opravdu už podrážděná, což je mi taky líto. Nějak se v té naší situaci musím zase najít :) třeba až se zase začne stmívat dřív, situace se zlepší. Uvidíme.
    Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kato, u nas teda plati, ze s pribyvajicim vekem je to lepsi a lepsi, i kdyz to uspavani pored trva dlouho. Zrovna dnes, kdyz jsem dceru spici prendavala z nositka do postele, jsem si rikala, do kdy to tak budu delat, ale ma to pro me pored svoje kouzlo a Ada mi ho sama vzdy poda, protoze vi, ze je cas odpocinku a ze tak usne nejrychleji. Ale taky nekdy ofuky a nechce tam a pak s ni lezim v posteli a odpoledne je to na sto let. Spanek jeste potrebuje, tak ji vzdy premlouval, at si chvili odpocine, ted ma obdobi, ze vstava brzy a po obede spi zase ty 3 hodiny.
      A k tomu kojeni-muj sen byl kojit do samoodstavu, ale taky zastavam nazor, ze to, co delam, musi byt prijemny i pro me a nesmi mi to byt proti srsti. Proto jsem se po dlouhych uvahach v roce a pul rozhodla odstavit, protoze uz to pro me bylo naprosto neunosny. Jak pises, rano jsem nemela vubec silu vstat, kojila se cim dal vic, ja uz trpela opravdu velkym spankovym deficitem a nebylo cesty ven. Navic jsem opravdu hodne zhubla a vaha sla porad dolu, i kdyz jsem se cpala. Coz na jednu stranu nekdo uvita, ale ja uz se citila naprosto vysata.
      Kazdopadne obdivuju vsechny ty, co to ustoji a vydrzi do samoodstavu, ale taky zaroven tak troche nechapu ty, co koji i trilete deti nekolikrat za noc. Ted, v dobe, kdy ma Ada tri, si to vubec nedokazu predstavit.
      Je fakt, ze kolem tech dvou let mi prislo, ze mela takovy nejcitlivejsi obdobi, hodne se vztekala, spoustu veci ji rozhodilo a byla takova uknourana, s kazdym dalsim mesicem to bylo lepsi a lepsi, tak snad to tak bude i u vas a treba se ta cetnost kojeni umoudri. Preju ti to, protoze od te doby si spanek uzivam nejvic v zivote.

      Vymazat
    2. Děkuju za sdílení Vašeho příběhu. Já jsem hned po narození Johanky začala chodit na podpůrné skupinky v kojení a mám teď kolem sebe i ženy, které k tomu samoodstavení aspirují a kojí třeba i pětileté děti. Jen přemýšlím jestli je to i moje cesta. A teda kolem toho roku a půl dcery jsem taky hodně zhubla, mohla jsem se cpát horem dolem a váha šla pořád dolů. Teď už jsem se tedy několik měsíců nevážila, ale tipuji že už jsem zpátky na své původní váze. Nějak se to zlomilo ani nevím jak :) Jinak u nás jsou momentálně aktuální zuby, takže se není čemu divit, že se budí tak často. Doufám, že se to zlepší až zoubek vyleze a pak už by měl být na nějakou dobu od těchto trápení co nijak neovlivním snad pokoj. No a pokud se to ani potom nezlepší, tak asi začnu kojení nějak trochu omezovat. Přeci jen musím taky fungovat a podrážděná nevyspalá máma, asi není úplně ončo ;) A na spánek celou noc se těším úplně maximálně :D K.

      Vymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.