pátek 19. ledna 2018

Proč?

Dočkali jsme se!
Konečně nasněžilo.
Loni jsme v lednu jezdily do školky na saních a Áďa si to automaticky spojila tak, že to bude určitě samozřejmostí každý rok. Že je prostě každou zimu sníh. No, kéž by to tak bylo. Už v prosinci chtěla tahat saně z půdy, i když po sněhu nebylo ani památky.

Ta čistá nefalšovaná radost, když jsme ráno otevřely dveře a viděly jsme, jak obrovský vločky padají z nebe a sama pro sebe si zatleskala...To jsou takový ty chvíle, kdy si říkám, že bychom se od dětí mohly učit. Že to je fakt krása, když je všude bílo, i když třeba musíme ometat auta , sníh je všude a doma je větší binec a víc ťápot. Ale je to přece vždy jen na chvíli...


Když jsme šly ze školky domů, pozdravily jsme se s jednou paní, kolem jejího domu chodíme denně. Hned mi za pozdravem dala otázku, jestli už dcera chodí do školky a pokud ano, tak proč si ji vedu tak brzy domů? Jestli tam nechce být nebo jí v tom bráním? Celkem mě to zaskočilo, podobná situace se mi nikdy nestala a nechápu, proč mi cizí člověk dává takový otázky, ale to už je asi úděl vesnice, lidi tu asi mají pocit, že potřebují o všech všechno vědět.

Podobnou otázku, proč si Áďu vyzvedávám tak brzy a proč nechodí do školky na celý den a kdy tam začne chodit a kdy se hodlám opravdu vrátit do práce, dostávám dost často. A nějak tomu nerozumím. Proč? Protože to mám nastaveno jinak, než je zvykem?

Vždy na to odpovídám, že nám to takhle oběma vyhovuje a že nemám v plánu na tom nic měnit.

Protože kdybych to změnila, tak bych třeba s Adelínou nemohla jít odpoledne sáňkovat, nemohly bychom chodit do kroužku, protože bych to nestíhala, nemohly bychom se tak často vídat s rodinou a kamarády, protože bych se vracela v zimě domů za tmy a pak bych po večerech doháněla doma resty na úkor společně stráveného času. Nemohly bychom si spolu hrát.


 Víte, kolik mám kolem sebe lidí, kteří někdy jen tak mimochodem, když na to přišla řeč, řekli, že si nepamatují, že si s nimi jejich rodiče hráli? Protože jejich rodiče neměli čas a neustále měli na práci něco mnohem důležitějšího...

Mám mezi kamarádkami ty, pro které je teď na prvním místě kariéra, pak ty, co to mají nastaveno podobně jako já, i třeba ty, co školku k životu vůbec nepotřebují, protože jsou prostě s dětmi doma. Každý to má nastaveno jinak a všechny varianty se musí respektovat, protože každý máme úplně jiný život, jiné podmínky, jiné priority a nemůžeme se s nikým srovnávat.



Důležitý je najít tu rovnováhu v tom, co člověk chce a co mu život nabízí. Naučit se říkat ne a umět si nastavit priority. Mohla bych sedět v kanclu 8 hodin denně a dostat o pár tisícovek navíc, ale taky bych pak mohla mít pocit, že mi něco uteklo mezi prsty. Ty nejkrásnější roky Ádina dětství.

Nelíbí se mi systém našeho školství. Pomalu se začínáme bavit o tom, kam Áďa jednou bude chodit do školy. Já vím, je to ještě za dlouho, ale myslím, že se ani nenadějeme a za chvíli budu kupovat školní tašku. Nechci, aby chodila do klasické školy, kde by seděla jak zařezaná, musela se prosit o to, jestli může jít na záchod a pak se úplně nesmyslně učila stovky letopočtů a blbostí, který nikdy v životě nebude potřebovat. Desítky let zažitý postupy a osnovy, který se vůbec nemění i přesto, že všichni víme, jak špatně nastavený to je.

I v předškolním vzdělávání je spousta věcí, který by mohly fungovat líp. Já jsem s naší školkou spokojená, jediná věc, kterou bych ji vytkla je to, že děti prostě musí po obědě ležet, i když se jim nechce spát v době, která je na to vyhrazená. A s tím já prostě nesouhlasím. Taky byste chtěli dělat něco, co se vám dělat nechce a někdo vás do toho nutí?

Oblíbená věta, všichni jsme to zvládli a žijeme, u mě neplatí. Všichni jsme zvládli spoustu věcí, který tu po generace platí, otázkou je, co nám to dalo a jestli to bylo dobře.

Všichni jsme zvládli být od rána do večera v jeslích a školkách a žijeme. Ale bylo to dobře? Pro mě je ve 3,5 letech malá na to, aby bez rodičů byla den co den 8 hodin. A proto jsem si to zařídila prostě jinak než většina ostatních.

Každý ráno se se mnou Adelína loučí se slovy:
"Mami, tak já si tady budu hrát s holkama, ty doma pracuj a po obědě se na tebe budu moc těšit!"

 A taky ví, když ji večer dávám pusu na dobrou noc, že zase zasednu k počítači a budu do noci dohánět pracovní resty, který jsem přes den nestihla, zatímco většina mých prací povinných vrstevníků doma odpočívá. A že to tak je často i všechny víkendy. Ale mít tu možnost být většinu dne s dítětem a opravdu s ním být a žít a ne ho jen někam předávat a vyzvedávat a pak večer ukládat, je jedna z nejhezčích věcí v životě, která se třeba nemusí už nikdy opakovat. A proto je občas dobrý porušit ty nepsaný pravidla, jak se co má a nemá dělat.

Z.

2 komentáře

  1. Hezky napsany, proste kazdy at to ma tak, jak je to pro nej to nej... jsem zvedava jak se to u nas vyvine, prozatim jsem si prodlouzila rodicovskou na 4 roky... uzivejte si ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Tyhle články o tvém mateřství patří k nejhezčím na tvém blogu a doufám, že osloví hodně čtenářek. Co se ale týče tvé obhajoby, není vůbec nutná, je jedno, co si sousedka nebo kamarádky myslí, vůbec tomu nemusejí rozumět, ty to tak děláš pro svoji rodinu.
    Kvalita školky a školky je pro mě taky důležitá, dáváme tam svoje poklady, ale ještě důležitější jsou pro mě vztahy dětí s okolím, nechci děti udělat závislé na odvozu autem kamsi za lepším a vykořenit je tak, chci aby šli do školy s kamarády z okolí a mohli se stejnými dětmi trávit i volný čas a vyrůstat.
    Školku máme klasickou, ale výbornou, základem jsou hodné paní učitelky. Syn tak i spí, protože chtěl a jsem moc ráda, protože se mezitím vyspí a naobědvá mladší a vyzvedávat můžeme od 14:15, to se toho dá ještě hodně stihnout. Děti tam musí půl hodiny ležet, aby umožnili usnout těm unaveným, po pohádce a uschnutí podlahy vytřené po obědě jdou ty nespící ke stolečkům a tam se věnují klidným činnostem, tak mi to přijde fajn.
    Jo a večer pracovat - obdiv! To já bych radši vstala v 5, večer jsem K.O.:-)

    OdpovědětVymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.