úterý 2. ledna 2018

U nás doma

Když jsem v roce 2015 začala psát blog a přemýšlela jsem nad tím, jak ho pojmenovat, snad první variantou, která mě napadla, byl název U nás doma. Chtěla jsem se podělit o všechny radosti i strasti okolo zařizování nového domova a taky o to, jak si vlastně žijeme, protože jsme tehdy žádné "doma" neměli. Bylo to pár měsíců poté, co jsme prodali byt a pak na střídačku bydleli u našich a u babičky a čekali. Čekali jsme na to, až se nám postaví dům a odstěhujeme se někam, kde nikoho neznáme.


Firma nám slíbila, že Vánoce roku 2015 už určitě strávíme v novém. Nevyšlo to a my se stěhovali až koncem ledna. Asi už navždycky si právě na Vánoce vzpomeneme na to, jaký bylo to nekonečný čekání, jak jsme se nemohli dočkat. Lidi, co staví dům a čekají na to několik měsíců nebo let to asi neprožívají tak intenzivně jako ti, kterým vyroste dům před očima za 2 týdny. První dny v lednu jsme netrpělivě sledovali předpovědi počasí, abychom vychytali na stavbu domu to nejlepší počasí. Samozřejmě že to nevyšlo, 5.1.2016, kdy na náš pozemek vjel jeřáb a kamion od rána hustě sněžilo a mrzlo až praštilo. Byl to snad nejchladnější den v roce, pak přišla obleva a všichni jsme se začali brodit v bahně. Ale v naprosto šíleným bahně. To jsem ještě netušila, nebo mě to nějak nedocvaklo, že se v tom bahně budu brodit většinu roku.

Přesně na to jsem si vzpomněla, když se teď u nás u Vánocích střídala jedna návštěva za druhou, já věčně stála u dřezu a dívala se z okna na zahradu. Úplně stejně jsem se totiž dívala z okna i před 2 lety a pořád si říkala, jak to všechno vlastně dopadne.

Možná to zažili mnozí z vás. Najednou, ani nevíte jak, se ocitnete někde, kde máte po zbytek života žít. Všechno se to u nás seběhlo tak rychle, že jsme na to možná ani nebyli připraveni. Věci, který pro nás dřív byly samozřejmostí, tady najednou samozřejmostí nejsou.



Často vám píšu o kouzlu venkovskýho života, o klidu a tichu, který tu máme a kterýho si vzhledem k tomu, že jsme z města, vážíme a nemůžeme se ho nabažit. Za ty dva roky můžu říct, že bych neměnila. Ani jednou jsem toho, že jsme se odstěhovali, nelitovala. Ale není všechno tak úplně růžový. Nebo jsou spíš věci, na který jsem si pořád ještě nezvykla.

I když nemám ráda škatulkování a nerada to dělám, lidi na vesnici jsou jiní. Možná usedlejší, nevím, jak to nazvat. Někdy mi děsně moc chybí lidi, na který jsem byla zvyklá. Moje kamarádky, který jsem si našla díky tomu, že jsme na stejné vlně a ne proto, že nás spojuje místo bydliště.

Když jednou za čas jedu do Brna, ať už za rodiči nebo právě za kamarádkami, vždy se těším domů. Nevím, jak je to možný, ale vždycky po návštěvě města dostanu šílenou migrénu. Když si člověk odvykne na ten hluk všude okolo, co třeba nevnímá, když se v něm pohybuje denně, tak to pak těžce snáší. Vtipný jsou naše cesty s Áďou, když jedeme do Brna vlakem a ocitneme se na "hlavasu". Všude kolem se válí bezdomovci, podivný individua, je tam smrad, randál a ona jen nevěřícně zírá kolem. Já na to byla zvyklá celej život, ona už ne a tak to bere jako něco téměř exotickýho.

Je úžasný pozorovat, že dítě ke svýmu životu vůbec nepotřebuje akci, ruch a dětský zábavní centra. Během adventu si Áďa večer co večer vzala deku, rozestlala si ji před dveře na terasu a dívala se ven. Na vánoční světýlka a na západ slunce.

To je to největší pozitivum, co mi naše přestěhování dalo. Ten klid a taky zklidnění sebe sama. 

Když se mě někdo cizí zeptá, kde bydlím, odpovím mu, ale hned v zápětí dodávám, že jsem Brňák. Máme tu domov, ale asi nikdy nebudu moct říct, že sem stoprocentně patřím, i když jsem tu spokojená.



 Máme za sebou druhý Vánoce na vesnici a opět byly krásný. I letos jsme pozvali moje rodiče, to je pro mě prostě samozřejmost. A právě ten pohled na víc generací u jednoho stolu je to, co pro mě Vánoce symbolizují. Setkávání se s rodinou. To, že jsme všichni spolu.

Povedlo se to i po té materialistické stránce, opravdu jsem nepoužila ani jeden balicí papír, dostala jsem jen to, co jsem si přála, Adélka měla dárků přesně tak akorát a se vším si vyhraje, nic nezůstalo ležet v koutě. Stromeček jsme měli v květináči, doma byl dva dny. Poctivě jsme ho zalívali, aklimatizovali a už dlouho nám zdobí terasu, věřím, že vydrží.




Kolotoč návštěv byl lehce vyčerpávající, protože jsme měli jen jeden den, kdy jsme byli sami doma, ale nedokážu si představit, že by to mělo být jinak. Čím jsem starší, tím víc si vážím toho, že se u stromečku scházíme celá široká rodina a čím je dítko větší, tím kouzelnější to je. Ale to vy všichni, co máte děti, dávno víte.

Do nového roku vám všem přeji, abyste byli neustále obklopeni těmi, které máte nejradši a abyste se cítili dobře tam, kde žijete, naplňovalo vás to, co děláte, v jaké životní situaci se zrovna nacházíte a pokud to tak není, nikdy není pozdě na změnu.

Z.

3 komentáře

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.