sobota 12. května 2018

Jarní

 Jaro je pro mě bezesporu to nejkrásnější období v roce. Na jaře jsem se narodila, na jaře jsem nastoupila na mateřskou, na jaře jsem se vdávala. A každoročně si ho užívám a raduju se z té krásy všude kolem.
 

Za chvíli nás čeká první výročí svatby a taky mi bude 30 let. Když jsem slavila dvacítku, byla jsem čerstvě nezadaná a netušila jsem, že dva měsíce na to potkám budoucího manžela. Byla to největší párty mýho života, vypily jsme tehdy s mojí nejlepší kamarádkou mraky vína, nad ránem jsme se šly projít, udělaly si zastávku v rozkvetlým poli a rozjímaly jsme nad tím, jaký to bude, až nám jednou bude 30. Jestli budeme mít děti, kde budeme žít a co budeme dělat. A jak se vlastně budeme mít.

 





Život naprosto předčil moje očekávání, protože jsem nikdy ani ve snu nedoufala v to, že se budu mít tak dobře. Že budu mít tak úžasný dítě, manžela...že budu žít na tak hezkým místě. Že někdy dosáhnu takové rovnováhy, kdy si člověk může říct, že mu vlastně nic podstatnýho nechybí.

Někdy na mě padá lehká deprese z toho, že dvacítka je v tahu a že některý věci pro mě jsou už passé. Že se objevily první vrásky, přibyly povinnosti a zodpovědnost a že ráno je tu vždycky někdo, kdo mě vzbudí, že mám udělat snídani nebo číst knížku a na tu zábavu už není tolik času.





Zrovna nedávno jsem se nesla na růžovým obláčku z toho, jak je Áďa šikovná, jak je velká a samostatná. A že už to prostě není tak jako loni, kdy mě ještě často potřebovala. Teď potřebuje k životu hlavně kamarády a tak se u nás často na zahradě střídají děti a řádí a v té tiché ulici to tak hezky vynikne.

Tohle je ten pravej vesnickej život, kdy se vám na zahradě najednou objeví dítě, jehož jméno ani neznáte, ale to vůbec nevadí. A vy máte čas na to hrabat se v záhonu a občas se natáhnout, protáhnout si záda a pokochat se tím pohledem, jak je to všechno fajn a tak, jak má být. Dítě je šťastný, pomalu, ale jistě zkulturňujeme ten lán pole, na kterým jsme postavili dům, co víc od života chtít.



Ono i to jaro na vesnici dostává zcela novej rozměr, protože když jsem před pár lety byla většinu dne zavřená v kanceláři a odpoledne pak trávila v bytě, nevnímala jsem to tolik jako teď. Tady není pár rozkvetlých stromů jako ve městě, tady najednou prostě vše ožije, příroda, zvířata, zahrady se začínají zbarvovat, všude to neuvěřitelně voní a je to prostě nádherný.

Škoda jen, že ta rozkvetlá krása vždy vydrží jen chviličku, stejně jako určitý období s dětmi. Někdy je dobře, někdy je hůř, pořád se to mění. A když je hůř, vždycky mě uklidní, že je to jen období, který za chvíli přejde. 

Život s malou skoro čtyřleťandou je fajn, to malý stvoření má na všechno odpověď a je pěkně paličatá, myslím, že jednou se ve světě neztratí. Samozřejmě u nás občas probíhají vztekací scény, o všem se o nás dllouze diskutuje, ale je to jen o tom, co si člověk z toho období chce pamatovat. S jakým pocitem ten večer usíná. Buď si můžu pamatovat to, že nás občas Adelína zlobí, stejně jako to dělají všechny děti anebo to, jak jsme se v daný den měli hezky, jak nám často říká, jak moc nás má ráda a jak se často a od srdce směje.

 Znáte to, někdo na otázku, jak se má, odpoví, že hrozně, někdo že skvěle. A přitom můžou vést dotazovaní hodně podobný životy, je to jen o přístupu.




 
Poslední rodinný fotky máme z loňska z naší svatby a tak bylo na čase jít se zvěčnit znovu. Fotila nás skvělá Magda, ne poprvé a ne naposledy. 

Z fotek mám velkou radost, zachycují Adel přesně takovou, jaká je, veselou, věčně vysmátou, když se zrovna nesměje, tak pořád něco povídá. Nevím, po kom z nás je, protože naši rodiče nám vždy tvrdí, že my jsme byli mnohem klidnější, rozvážnější, zatímco ona je jako neřízená střela. A je skvělá.


Takže můžu říct, že na prahu třicítky je to dobrý, vlastně tak dobrý jako nikdy v životě.
 
Z.

4 komentáře

  1. Zuzi, číst si tvé články je pro mně vždycky takové pohlazení, uplný balzám na duši. :-) A jak píšeš, vše je o přístupu, postoji a celkovém nastavení člověka. Přiznám se, že já občas (někdy často) sklouzávám k té negaci. Čím jsem starší, tím si víc připadám jako moje mamka. Neustále brblající, hudrující, stěžující.. někdy mě to fakt děsí, jak jsme si podobné. Je to takový řetězec, kdy přebíráme vzorce chování po svých rodičích. Je strašně jednoduché říct, já za to nemůžu, to oni. Oni mě to tak naučili. Nestačí si to jen uvědomit, ale taky s tím vědomě pracovat. Příjde mi, že ty to máš přirozené a je to strašně krásné. :-) Já se někdy strašně nadřu, abych ten život taky takový měla...
    Vidíš, a i teď, když si to po sobě čtu, z toho malinko cítím ten můj brblalismus :-D Nicméně harmonický a spokojený život je pro mě meta nejvyšší. A ten tvůj se mi opravdu líbí (ale to jistě víš ;-)). Tak ať to štěstí vydrží co nejdýl. Nejlépe napořád. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani, ty mě vždy tak dokážeš potěšit :-)
      Já dřív taky věčně brblala, hlavně v době, kdy jsem studovala a pracovala zároveň. Nedokázala jsem se smířit s tím, že někdo, byť jen o pár let starší než já, si na mě může zvyšovat ego a dává mi najevo svoji moc. Nesmyslnými testy, zkouškami, arogantním jednáním v práci...Školu jsem nedodělala, v jedné z firem, kde jsem pracovala celkem dlouho, jsem dala výpověď, na vedení poslala inspekci kvůli nezákonnému chování a najednou jsem se ocitla bez práce, bez školy, bez nároku na podporu. Řekla jsem si tehdy, že pokud mi něco vadí, musím s tím něco dělat a najít si něco lepšího. Nesnáším, když si člověk věčně na něco stěžuje, ale nic s tím nedělá.

      Pak jsem si našla práci, jakou jsem si v podstatě vždy přála, i když v tolik neoblíbeným korporátu, (a pro firmu vlastně pracuju doteď), chvíli na to jsem otěhotněla, rok poté jsme navzdory né úplné podpory rodiny prodali byt a už to jelo...Začlo se mi prostě dařit.

      Můj muž je taky takovej remcal, můj taťka taky a o tchánovi nemluvě. Já jim říkám samoseři, prostě se sami vysírají :-) Třeba Martina denně vytáčí sousedovic kočka, co nám chodí vyjídat granule. Každý ráno se rozčílí a remcá. A stejně to neovlivní, protože je to kočka a prostě se sem vždy dostane. A tak mu denně říkám, že jestli má problém, ať jde do garáže a jde si stlouct pár prkýnek dohromady a uklidní se, ale ať mě s tím neobtěžuje :-) Já to prostě nehcci poslouchat, nechci, aby mi někdo kazil náladu. Muže se snažím uklidňovat, jinak se takovým lidem vyhýbám, prostě nechci, aby mi to otravovalo život.

      Nemám ráda takový ty sladký fráze o životním optimismu a to, že člověk dokáže cokoliv, když bude chtít, ale něco na tom prostě bude.

      Mě dnes dokáže vytočit jen lidská tupost, kterou svým jednáním neovlivním a taky taková neslušnost.

      Vymazat
  2. Tak vsechno nejlepsi, at je porad dobre ;) a fotky jsou paradni!

    OdpovědětVymazat
  3. Zuzi, všechno nejlepší, hlavně zdravíčko a ať se máš jen lépe a lépe! :)
    Fotky jsou nádherný a celkově moc ráda čtu o tom, jak jsi spokojená... :)
    Krásné jarní i letní dny! :)
    Peťka :)

    OdpovědětVymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.