neděle 22. července 2018

Čtyřletá

Už je to pár dnů, co Adelína oslavila svoje čtvrtý narozeniny. 4 roky utekly jak voda a já mám někdy pocit, že to je jen sen, protože není možný, že už mám doma takovou malou velkou slečnu. Prostě si někdy připadám, že se mi to muselo všechno jenom zdát, že mi někdo krade čas...

 
Ten poslední rok byl asi nejrychlejší ze všech, hlavně díky každodenní školce, práci...Bylo to pro nás něco novýho, ale popraly jsme se s tím.

 Zrovna se dívám na náš kalendář z rodinných fotek, na fotku pro měsíc červenec, kde stojíme s Áďou v poli zlatýho obilí a tulíme se k sobě. Muž nás tak vyfotil pár dnů před jejími třetími narozeninami. A já si na ten den přesně pamatuju. Vzala jsem si novou sukni, kterou jsem si okamžitě zašpinila tak, že už nikdy nešla vyprat do původního stavu, Adelína ten den objevila kouzlo dětských tetovaček a tak si jimi vyzdobila skoro celý tělo a při focení se smála tak, až se to ozývalo všude kolem a pořád mi říkala, ať ji vyhazuju do vzduchu. Výš, výš a ještě výš. 

Pamatuju si to tak moc přesně a přitom uběhl rok.
Během něj vyrostla o tolik centimetrů, že nestačím kupovat nový a nový oblečení, vlasy má už do půli zad a z konečků krásný lokny. V létě má tak nádhernou blonďatou barvu vlasů jako nikdo v okolí, až ji závidím.


Letos nepíšu ani o oslavě, ani o dárcích, ani jsem čas nemarnila vymýšlením nějakýho tématu oslavy. To všechno pro mě, ani pro Adélku teď není tak nějak důležitý. Oslavu jsme měli malou, jeden dort jsem v týdnu pekla já, Adélka se dočkala svýho vysněnýho kola a pak jsme se o víkendu s celou rodinou sešli u mé babičky, kde jsme rovnou slavili i narození dalšího přírustku do rodiny. Bratranci se narodila holčička a tak se Adelína konečně dočkala parťačky. A taky čokoládovýho dortu s Fifinkou, ten si moc přála.

 Ani letos vlastně nejsem tak moc sentimentální jako jindy, spíš cítím takovej klid, hrdost, ani nevím jak to správně nazvat. Často si poslední měsíce vzpomínám na jednu situaci, na jednu větu, kterou jsem si kdysi přečetla v internetové diskuzi. Áďa byla malá, nemohla večer usnout a tak jsem s ní v nosítku chodila po pokoji sem a tam. Trvalo to nekonečně dlouho a už mi docházela trpělivost. Zrovna jsem si pročítala jeden příspěvek v internetové diskuzi, kde ostatní rodiče řešili podobný malý nespavce a jedna paní tam napsala větu, kterou si teď snad den co den připomínám. Bylo to něco ve smyslu, že pokud člověk vydrží, na určitou dobu se vzdá svých zájmů, pohodlí a opravdu se k dítěti chová láskyplně, s respektem, vyslyší všechny jeho potřeby, který naplní, i když často za cenu velkýho psychickýho nebo fyzickýho vyčerpání, vrátí se mu to. Několikanásobně. A že je pak krásný pozorovat, co z takových dětí vyroste. Jak úžasní to jsou jedinci.

 


A ono to sedí. Vyplnilo se to do puntíku.
Nepřestává mě fascinovat, jak se všechen ten čas, který do dětí investujete, vrátí. Jak nám, i díky tomu, že jsme naši dceru nikdy nenechali zbytečně plakat, z mimina vyrostla sebevědomá holka, která se pořád směje. A když se směje, tak je to tak neuvěřitelně hlasitej smích od srdce, že se člověk musí pokaždé pousmát s ní.
 
 Jsem ráda, že dokáže ovládat svoje emoce a umí s nimi pracovat. Že je samostatná, hrozně ráda si povídá a prahne po informacích. Že když trávíme odpoledne na zahradě, zatímco já pracuju, ona si vyhraje naprosto sama a téměř nás nepotřebuje. Že nám tak často říká, jak nás má jako rodiče ráda. Nejčastěji večer před spaním, je to takovej její zvyk. Mnohdy jsou to tak neuvěřitelný projevy lásky, který ji nikdo neučí a nechápu, jak ji to může napadnout. A je to tak moc krásný.

Samozřejmě je to dítě jako každý jiný, co občas brečí, vzteká se, nechce mě poslechnout a nejradši by od rána do večera jedla zmrzlinu. Nechci tu vytvářet iluzi něčeho nereálnýho a dokonalýho, to jsem nikdy nedělala. Tohle chování k dětem prostě patří a je jen otázkou, jak se s tím dokážeme vyrovnat a jak si s tím poradíme.
 
Adelína miluje společnost, knížky a zvířata a často mi přípomíná toho chlapa s chutí do života z Přátel, protože se raduje ze spousty samozřejmých věcí. Nefalšovaně, s takovou tou až dojemnou dětskou radostí. Když jedeme na kole, mává na letadla, kytky a ptáčky a všechny zdraví. Nejradši by jen tak seděla a poslouchala historky o tom, jaká jsem byla, když jsem byla malá, jak to bylo, když se narodila a co jsme s tátou dělali, když ona ještě nebyla na světě.
 
A proč zmiňuju tu hrdost? Je to klišé, ale jestli jsem na něco ve svým životě fakt pyšná, tak je to právě ona. A taky možná i na to, že jsem to tak nějak zvládla se ctí, protože mám pocit, že to nejtěžší je za námi a že teď už je to naprostá pohoda. Mám čistý svědomí z toho, že jsem za ty 4 roky rodičovství neudělala nic, čeho bych mohla zpětně litovat. Určitě s tím souvisí i to, že jsem se loni právě touto dobou rozhodla, že se nevrátím do práce, tak, jak jsem to měla původně v plánu. Díky tomu jsem si tenhle rychlej rok mohla užít mnohem víc a myslím, že to prospívá nám oběma. Nebo spíš celé rodině.

Blog jsem začala psát asi měsíc před Ádinými prvními narozeninami. Tak rychle to uteklo. A vypadá to, že se ani nenadějeme a za chvíli budeme kupovat školní tašku, což mi přijde neuvěřitelný. Ale těším se na všechno, co nás čeká.

Mějte krásný léto, 

Z.

6 komentářů

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.