sobota 21. září 2019

S knížkou v ruce

Kdybych měla vybrat jednu jedinou věc, která se mi v budoucnu vybaví při vzpomínce na tohle těhotenství, tak by to byly knihy. Na začátku jsem měla spoustu plánů, třeba že se naučím plést. Že budu poctivě cvičit a chodit na dlouhý procházky...

Něco se mi daří, něco ne. Každopádně když mám chvíli volna, čas pro sebe, tak čtu.Jednu knížku za druhou. Cestou z práce, večer před spaním, když si Áďa hraje na zahradě. Neuvěřitelně mě to uklidňuje, i přesto, že si (nevím proč) nevybírám zrovna nejlehčí témata.


A protože dobrých knižních tipů není nikdy dost, ráda se podělím o to, jaké knihy mě oslovily v tomto roce. 

Tetovače z Auschwitzu jsem dostala od tchýně (proto ten název ve slovenštině). Přiznám se, že čtení v jiném než mateřském jazyce mi dělá problém a protože jsem zvyklá na výhradně českou literaturu, málokdy mě ta zahraniční zaujme třeba i proto, že mi nesedí překlad. Tady mě vyloženě deptala slovenština. Knihu určitě znáte, loni se o ni všude psalo. Já si vždycky říkám, že kvalitní počiny reklamu nepotřebují a tady to platí na 100%. Příběh je to bezesporu úžasný, jen by si zasloužil mnohem lepší zpracování. Je tam všechno, co by román z prostředí koncentráku měl mít, obraz utrpení, příběh jednotlivců na pozadí života v Osvětimi, láska a velká chuť žít. Četlo se to velmi dobře, jen to na mě bylo až moc černobílé a ta forma mi úplně nesedla.

O holocaustu toho mám načteno spoustu, vlastně jsem si knihy s touto tématikou vybírala už na gymplu, takže mám srovnání a v zimě jsem třeba četla útlé knížky Děti, které přežily Mengeleho a Hvězdy nad námi (Vzpomínky dítěte, které přežilo osvětimské peklo), ač knihy neznámé, pro mě byly mnohem silnější než Tatér.

Letos mě bavila Viktorie Hanišová, právě dočítám její třetí román Rekonstrukce. Začala jsem na jaře Houbařkou, pokračovala Anežkou a skončila právě Rekonstrukcí. Všechny tři knihy rozhodně stojí za přečtení, pojí je zajímavé motivy, ale kdybych měla vybrat jednu, která mě oslovila nejvíc, tak je to rozhodně Anežka. Téma adopce, silná touha stát se matkou, i když tomu osud nepřeje, rasismus, boj s předsudky a to všechno popsáno surově, bez příkras, až z toho občas šel mráz po zádech. Hanišová píše skvěle, ale ještě víc mě bavila autorka jiná...



Objevem roku pro mě je Dita Táborská a její romány Malinka a Běsa. Jsou poměrně složitější, mají několik dějových linií a občas mi dělalo problém se zorientovat a ze začátku se začíst, ale Táborská píše tak neskutečně čtivě a reálně, že tyto knihy pasuju na skvosty současné české literatury. Je to příběh o drogách, adopci, rodinných vztazích a vlastně i o tom, jak s celou rodinou adopce zamíchá. Romány se prolínají a je v podstatě jedno, v jakém pořadí je přečtete, za sebe doporučuju nejdřív sáhnout po Malince a až pak se začíst do Běsy. Nebudete litovat. 

Z knihkupectví Knihcentrum.cz jsem v létě dostala nabídku napsat recenzi na knihu Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli. Možná znáte stejnojmenný pořad ČT, já ho, přiznám se, neznám, protože se na televizi nedívám. Nejdřív jsem váhala, protože podle kuchařek většinou nevařím a rozhodně nejsem jejich sběratel, mám doma jen jednu.

 V tomto případě se ale nejedná jen o kuchařku, kniha má připomínat lidem sílu přírody, přírodních produktů a to, jak si naši předci vystačili s minimem a uměli využívat přírodní bohatství třeba v rámci ročních období.

Je tam spousta receptů, babských rad, tipů na domácí lékárnu. Důraz se klade na lokálnost, dostupnost a jednoduchost. 


Kniha mě mile překvapila, objevila jsem tam to, co jsem od ní očekávala. Možná to pro mě nebyly novinky, protože rady našich babiček předávané z generace na generaci, jejich recepty, venkovský způsob života a inspirace v přírodě..to mi okamžitě připomnělo moji babičku, která mě tohle všechno od dětství učila. Je to, jak kdyby knihu psala ona sama. Většinu receptů zmíněných v knize mám spojenou právě s prázdninami, létem a dětstvím. Přesňáky, Honzovy buchty, Grenadýrmarš, Milosti boží. Naprosto jednoduchá jídla, na která se dnes zapomíná v záplavě potravin dovážených přes půlku zeměkoule.


Asi jako všichni ostatní řeším to, co vařit. Často mám pocit, že jíme pořád dokola ta samá jídla a nenapadá mě, co uvařit ze základních surovin (respektive já s tím nemám nejmenší problém, jen mám doma lehce náročný jedince :)). Z knížky jsme vyzkoušeli asi 5 receptů a všechny měly úspěch. Třeba Honzovy buchty, který jsem do té doby nikdy nedělala, si A. tak oblíbila, že je teď pečeme jednou týdně. 



Takže za mě hodnotím kladně, někomu, kdo třeba tráví celý svůj život ve městě, by kniha mohla přinést spoustu nových informací a receptů na jednom místě, pro mě to je jen zopakování toho, co mě učila od mala moje babička a všechny recepty, který mám spojený s dětstvím nemusím složitě hledat, ale mám je v kuchařce. Což mi udělalo velkou radost a v kuchařce poměrně často listuju. Většinou před každým víkendem, kdy přemýšlím, co nejjednoduššího uvařit, abychom mohli trávit co nejvíc času venku a co nejmíň u sporáku.

A abych měla všechny dosavadní letošní knižní tipy pohromadě, zmíním i další knížky, které mi prošly pod rukama a bavily mě:

Dravec od Marka Epsteina (téma domácího násilí z pohledu tří vypravěčů), Spratek od T. L. Hayden (neuvěřitelně silná kniha, kterou jsem musela párkrát odložit a zase se k ní vrátit, protože se mi velmi špatně četlo o tom, co musí zažívat některé děti), Jeden kopeček šmoulový od M. Doležalové (milá oddychovka na dovolenou a vzpomínky na devadesátky), Johana a trojice autorek Horáková, Scheinostová, Dostálová (nikterak převratné dílo, ale bavilo mě to)a Tiché roky od Mornštajnové (úžasný jako všechny ostatní knihy od autorky, ale na Hanu to nemá) a jako třešnička Italské jednohubky a Italské dvojhubky (opět ideální na dovolenou, o radostech a strastech života jedné Češky v Itálii).

Co letos bavilo vás?

Za týden nastupuju na mateřskou, tak mi teprve začnou ty proválený podzimní dny s knížkou v ruce a nemůžu se toho dočkat :)

Z.

4 komentáře

  1. Číst o tom, že někdo čte je vždycky supr. Polovinu z těch tvých doporučených/přečtených titulů neznám. Momentálně jedu převážně kuchařky, balkónovky, menarché a ženství a taky slou, bezchemickou domácnost, výšivku a holocaust. 😁 Trošku skáču, ale je to více méně pořád to samý, akorát víc do hloubky. Kdysi mě zajímalo, kde to koupit, teď mě zajímá, jak to vyrobit, jak sama dojít k větší vnitřní spokojenosti.
    Blížící mateřskou závidím.. A přeji, ať je vše pohodové, jak doposud. Pač Zuzi, ty jenom záříš. 😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo a Babičky jsou super. 😊 Znám je díky tobě. Televizi taky nesledujem a teď na iVysílání s Honzou sjíždíme jeden díl za druhým. Nadchlo mě to natolik, že jsem musela rozšířit sbírku svých kuchařek. 🙂

      Vymazat
    2. Moje milá Aničko, ty jsi ze všech nejmilejší :)

      Záběr knížek máš teda dost různorodý, ale mám to stejně. Od holocaustu, přes porod, teď teda hodně studuju o bezplenkovce, snažím se hltat všechno, co mě zajímá.
      Btw mateřská je super, toho času a klidu, ach, už jsem zapomněla, jak krásný to je nemuset do práce :)

      Vymazat
  2. To se tak príma čte, Zuzi. Nejzlatější seš. :)

    O bezplenkovkách jsem se teď bavila se švagrovou a prý je to dosti efektivní. Já to teda nikdy nezkoušela, ale u druhýho třeba vyzkouším. Tak doufám, že o tom pak napíšeš. Ke mně ta témata chodí někdy pozdějc, někdy k tomu musím dozrát. A často se pak vracím k tvým článkům. Například s tou udržitelnou módou. Je fajn mít kam šáhnout, když mě daný téma pohltí, býť je to třeba rok po vydání článku. Tak piš, Zuzi, já to totiž moc ráda čtu. :)

    OdpovědětVymazat

Latest Instagrams

© U nás doma. Design by Fearne.